Potřebujeme změny ústavy a jaké? SBORNÍK
(došlé texty)
Zdeněk Jemelík: Zrušme prezidenta
Marek Benda, poslanec ODS: Kancléřský systém
Petr Žantovský: Zrušit sněmovnu
Strana zelených: 199 poslanců, obecné referendum
Miroslav Novak: Negativní parlamentarismus
Vlasta Parkanová: Posílení NKÚ, omezení imunity
Pavel Zářecký: Neměnit
Jiřina Rippelová: Neměnit
Petr Mach: Zastavení zadlužování
Zdeněk Koudelka: Přímá volba prezidenta
Jan Kysela: Posílení vlády
Joch Roman: Posilení senátu
____________________________________________________________
Zdeněk Jemelík, publicista: Zrušme konstituční monarchii
Opakovaný výskyt ústavněprávních zádrhelů v politické praxi posledních let prozrazuje, že s ústavou není vše v pořádku. Mluví se o nutnosti její revize.
Soudím, že kořen zla je v tom, že jsme v r.1918 v podstatě převzali kopii ústavního uspořádání rakouské monarchie, v němž jsme slabého konstitučního panovníka nahradili neméně slabým prezidentem. Vznikl systém vah a protivah, který je velmi složitý. Čím je systém složitější, tím obtížnější je nalezení optimální struktury jeho vnitřních vztahů.
Pokud se tedy má revidovat ústava, mělo by to být důvodem k zásadnímu přezkoumání základní struktury ústavních orgánů.
Základní vadu vidím v tom, že skrytě máme dvě hlavy moci výkonné: konstitučního monarchu-prezidenta a předsedu vlády. Doporučuji proto uvážit jejich sloučení do jedněch rukou, čili spojit funkce prezidenta a předsedy vlády. V této souvislosti by bylo vhodné nahradit formální veto prezidenta při schvalování zákonů odborným přezkoumáním ústavnosti nových zákonů ústavním soudem, a to u ústavních zákonů vždy, u běžných na návrh skupiny nesouhlasících poslanců nebo senátorů.
Souběžně doporučuji rozšířit použití přímé volby a referenda. Prezident by byl volen přímo všemi voliči nebo širokým sborem volitelů a sestavoval by vládu, s kterou by vládl po celé funkční období bez možnosti jejího odvolání.
Je nutné nově vymezit vzájemné postavení základních sloupů státní moci- moci zákonodárné, výkonné, soudní. Jejich vzdálenost od vůle voličů je nestejná a tomu musí odpovídat jejich postavení. Bude více rozvinuta kontrolní funkce moci výkonné tak, aby činností kontrolních orgánů bylo pokryto celé spektrum státní správy, přičemž kontrolní úřady by měly sankční pravomoc. Moci soudní přísluší zajištěná rozhodovací nezávislost v rámci mantinelů, vymezených zákonem a dozorem specializovaných kontrolních úřadů. V jejím vnitřním řízení by se měly uplatnit prvky stavovské samosprávy, a to zejména při výběru a přijímání nových soudců a volbách justičních funkcionářů.
Listina základních práv a svobod bude začleněna do celku ústavy. Současně bude stanoveno, které služby státu budou pro občany bezplatné.
Navrhuji omezení moci politických stran zavedením většinového volebního systému. Pasivní volební právo je právem občana a výkon pravomoci z něho odvozené by příslušel zvolenému jedinci. Politické strany by měly postavení myšlenkových trustů bez přímého vlivu na výkon státní moci.
____________________________________________________________
Marek Benda, poslanec ODS: Kancléřský systém
Ke změnám opatrně. Jsem bytostným konzervativcem, který věci mění ne pro pocit změny a očekávání lepších zítřků, ale pouze tehdy, kdy si je opravdu jist, že nefungují. Proto jsem byl vždy ke všem změnám české konstituce relativně chladný a nikdy nebyl jejich nadšeným nositelem.
Permanentní politická krize. I pře výše uvedené, se některé ústavní změny udělat musí. Problémem České republiky prakticky od počátku české ústavnosti je silné postavení dolní komory Parlamentu spolu s nevhodným volebním systémem vyvolávající téměř permanentní politickou krizi. Kromě období Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí z let 1998 – 2002 jsme zde neměli vládu, která by přečkala celé volební období. O faktické schopnosti vlád prosadit dlouhodobější plány a programy ani nemluvě. To je skutečnost, která mimořádně determinuje vývoj České republiky, brzdí nutné reformy a navíc přináší vysokou nespokojenost občanů s politikou, protože nikdo nikdy nenese plnou odpovědnost a tedy ani neskládá účty.
Volební reformy. Určitá dílčí změna spočívající alespoň ve snazší možnosti rozpustit Poslaneckou sněmovnu byla přijata loni na podzim, ale ta neřeší důvody krizí pouze má urychlit jejich řešení.
O nevhodnosti poměrného volebního systému a zvláště jeho české modifikace pro naše podmínky bylo již napsáno mnoho odborné literatury (odkázal bych zejména na práce profesora Nováka). Nejjednodušším řešením by bylo vypustit z článku 18 zmínku o poměrném volebním systému pro volby do Poslanecké sněmovny a tím otevřít jistou flexibilitu možných úprav volebního systému, dokud nebude nalezena ta nejvhodnější pro naše podmínky. Sám si jen zavzpomínám, že už v čase schvalování České ústavy jsem prosazoval většinový volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny a poměrný zcela bez uzavírací klauzule pro volby do Senátu.
Kancléřský systém. Za stejně důležité ovšem pokládám určité systémové posílení role předsedy vlády v českém ústavním systému. Málo se o tom mluví, ale problémem našeho systému i koaličního vládnutí je slabá role předsedy vlády. Zvláště v sytému koaličního vládnutí – a toho se pravděpodobně ani výraznými změnami volebního systému úplně nezbavíme – je nezbytné přenést větší odpovědnost za exekutivu na předsedu vlády a tím také vytvořit prostor jeho odpovědnosti za vládnutí. Není dlouhodobě myslitelné stálé vydírání vládní většiny jedním či několika poslanci, kteří tak zcela neúměrně zvětšují svoji moc (a to jsme zažívali prakticky u všech vlád). Stejně tak by se neměla opakovat situace loňského jara, kdy je svržena pro naprosté malichernosti vláda, aniž by měl kdokoli v ruce záložní plán, co se bude dít dál (a která spolu s rozhodnutím Ústavního soudu o předčasných volbách dnes vyústila do ročního téměř bezvládí a značné destrukci politického systému). Proto budu prosazovat německý model silného kancléře, který skutečně odpovídá za vládu a svržen může být jen nalezením nového.
Posílení kontroly. Poslední systémovou změnou se mi jeví rozšíření kontrolních pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu i na krajské a obecní samosprávy. Dnes (na rozdíl od situace při schvalování Ústavy) je větší část nemandatorních veřejných peněz směřována přes jiné rozpočty než ten státní. Má-li si veřejná moc (Parlament) udržet alespoň částečnou kontrolu nad přerozdělováním našich daní, pak je nezbytné, aby k tomu měla nezávislé a kvalitní informace o způsobech nakládání s nimi. A právě ty má zajišťovat NKÚ. Tedy nikoliv další obtěžování či dokonce zasahování do samosprávy krajů a obcí, ale právě kvalitní informační podklady o nakládání s veřejnými rozpočty.
____________________________________________________________
Petr Žantovský, Univerzita JAK: Zrušit sněmovnu
Na otázku, zda potřebujeme změny v Ústavě, může podle mého názoru zaznít jediná odpověď: ano. Už proto, že naše Ústava vešla v platnost v roce 1993, je osmnáct let stará a odráží tuto historickou zkušenost. Proto byla konstruována právě tak, jakou ji dodnes máme. Ona bezmála dvacetiletá éra bývá nazývána epochou transformace. Ústava odráží přesně to: základní myšlenky, které stály na počátku této transformace. Nyní jsme nikoli na konci, ale řekněme v další, snad i vyšší fázi této transformace. Je proto potřeba Ústavu podrobit analýze a rekonstrukci. Vypustit z ní věci poplatné době jejího vzniku a modifikovat ty, které se průběhem oněch let ve své podstatě proměnily tak, že už dnes buď realita neodpovídá dikci Ústavy, či spíše dikce Ústavy pokulhává za realitou. Ať už to nahlížíte z té či oné strany, Ústava změnu potřebuje.
Soustředím se, nejsa ústavním právníkem, spíše na zřejmé praktické prvky, které volají po změně, protože už neodpovídají politické (pozor: nikoli stranické!) realitě. V první řadě je to článek 16, 18 a následující z nich vyplývající. Jde samozřejmě o počet parlamentních komor, jejich velikost a způsob volby do nich. Senát, jak víme, vznikl ve své době jako výsledek snahy stabilizovat parlamentní demokracii, vytvořit „ústavní pojistku“, aby se nemohlo stát, že nějaká politická síla vnutí případné jediné parlamentní komoře hegemonicky svoji vůli a poruší tím ony svaté základy pluralitní demokracie. Senát, navzdory očekáváním mnohých skeptiků, svoji historickou roli splnil, ba dokonce v mnoha ohledech přesvědčil, že spíše on by měl být tou dominantní půdou pro zákonodárnou moc. Proč? Důvod je zřejmý. Je to způsob volby. Senát se podle Ústavy volí podle většinového volebního systému, zatímco Poslanecká sněmovna podle poměrného. V tom je kořen velké části problémů, do nichž se naše politická scéna a celá společnost v posledních letech ocitá. Poměrný systém je zdrojem nestabilních vlád, nekontrolované moci stranických sekretariátů, vnitrostranické oligarchie si monopolizují přístup k legislativě i exekutivě, a to samozřejmě je v kolizi s podstatou demokracie.
Opakuji: nejsa právníkem, můj návrh je možná zjednodušený, ale mohl by vést k velice praktickým výsledkům, které by naši demokracii přinejmenším zpřehlednily, ale určitě nepokazily. Je to prosté: Z dvojkomorového parlamentu o celkem 281 zákonodárcích utvořit parlament jednokomorový. Počet jeho členů by měl odpovídat počtu volebních okrsků, záleží na zvoleném členění, podstatné je to, že by měli být voleni jedno- či dvoukolovým většinovým systémem. Tím se zaručí jednak objektivnější výběr kandidátů podle jejich skutečných kvalit a jejich bezprostřední rezonance s voliči v příslušném okrsku. A také se tím výrazně omezí vliv stranických oligarchií.
Druhým prvkem, který je již překonán a lze jej brát jako dědictví postkomunistického strachu (plynoucího ze zkušeností s totalitní eliminací oponentních názorů a diskriminací jejich nositelů), je míra imunity zákonodárce (článek 27). Zákonodárce nemá být stíhán za nic, co souvisí s jeho výkonem mandátu poslance nebo senátora. Velmi komplikované (jak jsme viděli i na příkladech v relativně nedávné minulosti) je ale i stíhání zákonodárce za činy, které s jeho mandátem nesouvisejí. Zákonodárce je u nás chráněn jako v inkubátoru, což na jednu stranu zaručuje jeho svobodu politického projevování se, na druhou stranu mu to umožňuje chovat se jako orientální paša. Pocit beztrestnosti totiž v zákonodárci může vyvolat ztrátu zodpovědnosti. A když je někdo nezodpovědný v privátním rozhodování a činění, jak potom čekat, že bude zodpovědnější v zákonodárné práci? Zbytečně rozsáhlá imunita je tak vlastně brzdou demokracie.
(autor je Vedoucí katedry sociální a masové komunikace, Univerzita J.A.Komenského v Praze)
____________________________________________________________
Strana zelených prosazuje:
- Přímá volba prezidenta republiky
- Zavedení obecného celostátního referenda
- Posílení nezávislosti státního zastupitelství
- Omezení imunity zákonodárců (návrh novely Ústavy poslanci SZ podávali)
- Změna počtu poslanců na 199 (návrh novely Ústavy poslanci SZ podávali)
____________________________________________________________
Miroslav Novák, profesor politologie University Karlovy: Negativní parlamentaismus
Problémy se sestavováním a udržováním vlád jsou v ČR chronické, já jsem je předvídal v době, kdy ještě nebyly a kdy se tehdejší premiér Klaus chlubil, jak stabilní máme vládu.
Navrhuji 3 změny, které by mohly prospět:
1. Vypustit z Ústavy ustanoveni o "zásadách poměrného zastoupení" - na základě toho může Ústavni soud kdejakou změnu volebního zákona zneplatnit, což dále prohlubuje naše problémy. Připomínám, že před svou náhlou smrti totéž navrhoval bývalý soudce Ústavního soudu a profesor ústavního práva Vladimiír Klokočka.
2. Zavést "negativni parlamentarismus", tzn. že by vláda po své instalaci nemusela žádat Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry (to usnadňuje život menšinovým vládám, osvědčilo se to v řadě zemí).
3. Opozice by samozřejmě nadále mohla vyslovit nedůvěru vládě, ale doporučuji zavést tzv. "konstruktivní vyjádření nedůvěry", jak to nejprve zavedla Spolková republika Německo, po které to převzala řada jiných zemí, v poslední době např. Izrael. Znamená to, že by vláda nepadla poté, co by ji většina odhlasovala nedůvěru a vládla by klidně dál, pokud by se opozice neshodla na osobě budoucího premiéra.
____________________________________________________________
Vlasta Parkanová, poslankyně TOP 09: Posílení NKÚ
Ústavy vznikají v převratných revolučních dobách jako reakce na minulost a vyjádření určitých tužeb do budoucna. Dokonalost jejich právní formy přitom jde často stranou a tak není divu, že se v tomto směru stávají snadným terčem pro kritiku. A protože je běžným zvykem neúplnost psaného práva řešit přijímáním dalších zákonů, objevují se čas od času návrhy na změnu Ústavy, jejichž cílem je vyplňování mezer, konkretizace či zpřesňování jednotlivých článků. Jsem přesvědčena, že se vesměs jedná o úpravy malicherné a zbytečné. Ústava by měla být velmi rigidní dokument a případné mezery lze překonat ústavní praxí či zvyklostmi, které pomáhá dotvářet ústavní soud.
Významnou kategorii ústavních změn tvoří návrhy, které bývají podávány jako reakce na výsledek voleb, pád vlády, či neschopnost politické reprezentace na čemkoli se dohodnout. Argumentuje se přitom tím, že ústava na obdobnou situaci nepamatuje, a je proto nutno ji náležitě doplnit. Ve skutečnosti však nejde o absenci řešení, ale o neochotu se jimi řídit. Jistě pak není náhodou, že tyto návrhy jdou obvykle zcela proti duchu Ústavy, který preferuje stabilizaci politického prostředí prostřednictvím kompromisů před možností neustálého vyvolávání krizí, v jejichž důsledku se mohou volby opakovat tak dlouho, dokud nedopadnou podle přání těch, kteří za nimi stojí.
Společným jmenovatelem těchto návrhů je přesvědčení, že politici stojí nad Ústavou a mohou ji libovolně měnit podle momentálních potřeb. Ústavní soud se těmto praktikám jednoznačně postavil svým rozhodnutím zrušit ústavní zákon, porušující nejzákladnější a tím i neměnné ústavní principy. Dal tak zřetelně najevo, že ústava nemá být nástrojem k tomu, aby se politikům lépe a snadněji vládlo. Mnohem spíše má sloužit jako omezení moci. Je totiž nejvyšším instrumentem vlády zákona nad mocí výkonnou, zákonodárnou i soudní. Ústava není jen technickou normou, ale také vyjádřením základního hodnotového a institucionálního rámce určitého společenství, který je závazný i pro politiky.
Znamená to tedy, že Ústavu nelze za žádných okolností měnit? To určitě ne. Smyslem změn by však mělo být v souladu s duchem Ústavy dále přispívat ke stabilizaci a kultivaci politického prostředí a nikoli zvětšovat prostor, ve kterém si politici jdou vzájemně po krku.
Takovou změnou je institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě. Zjednodušeně řečeno by opozice nemohla vyslovit nedůvěru vládě bez toho, aniž by byla schopna získat důvěru pro vládu jinou. Politický systém by se pak nemohl ocitnout v situaci, kdy je možné jakoukoli vládu svrhnout, nikoli však nějakou další sestavit, což by nepochybně přispělo k odpovědnému chování opozice i větší stabilitě politického systému.
Z obdobných důvodů je možné doporučit i přímou volbu prezidenta. Zkušenost ukázala, že bez kandidáta, požívajícího důvěry širšího politického spektra, se parlamentní volba zvrhává v zákulisní řež, která má potenciál rozvracet vládní koalice a destabilizovat vládu. Dosavadní způsob volby prezidenta ani nezaručuje, že bude některý z kandidátů vůbec zvolen, což může vyvolat ústavní krizi. Přímá volba naproti tomu zaručuje, že prezident bude zvolen a navíc jednoznačně posiluje postavení lidu jako svrchovaného zdroje veškeré státní moci.
Diskutovat je nutné i jiné změny Ústavy. Jako například mohu zmínit omezení anachronicky přebujelé imunity či rozšíření pravomocí NKÚ. Vždy ale platí, že méně je více. Vždyť nezanedbatelnou předností Ústavy je též její stručnost a přehlednost. Odpověď na otázku z nadpisu tedy zní: Ústavu je potřebné měnit velmi uvážlivě a nikdy z malicherných či jednorázově účelových důvodů.
____________________________________________________________
Pavel Zářecký, ministr, předseda Legislativní rady: Neměnit
Odpovědět na otázku, zda potřebujeme změny Ústavy a přitom splnit požadavek co nejstručnější odpovědi, maximálně 3,5 tis. znaků, prakticky nelze. Kolegové z Institutu práva a demokracie téma možných změn Ústavy považují za důležité, předvolební kampaní podceňované. Na rozdíl od nich se domnívám, že předvolební kampaň není nejvhodnější dobou pro seriozní debatu o změnách Ústavy. Navíc skutečnost, že změny Ústavy nejsou s dostatečnou intenzitou prezentovány v předvolební kampani svědčí o tom, že nejde o problém, který by byl veřejností, či její současnou politickou reprezentací intenzivně vnímán a jako problém pociťován.
Svého času se exprezident Václav Havel vyjádřil, že by někdo měl pečlivě zaznamenávat všechny nedostatky Ústavy a v návaznosti na provedená zjištění připravit návrh její novelizace. Nevím, zda někdo takovou systematickou inventuru nedostatků provádí. Vím však, že by nebylo snadné dosáhnout shody v tom, co je nutné za nedostatek považovat.
A pokud by v této věci ke shodě došlo, bylo by třeba shodnout se na tom, že zjištěný nedostatek má takovou kvalitu, která změnu Ústavy vyžaduje. Lze předpokládat, že uvažované změny Ústavy by však nebyly motivovány jen snahou eliminovat nedostatky či různá pochybení, ale nastolily by otázku jiné úpravy. A tady dosáhnout shody by bylo ještě o něco nesnadnější.
Jak už lze vytušit z výše uvedeného textu, domnívám se, že zásadní změna Ústavy není na pořadu dne. Předpokládám, že tomu tak nebude ani následující volební období. Pakliže se můj předpoklad naplní, budu tomu rád. Ne proto, že se má prognóza naplnila, ne proto, že jsem jedním z lidí, kteří se na přípravě jejího textu přímo podíleli, ne proto, že bych se domníval, že Ústava je bezchybná, ale proto, že Ústava navzdory jistým pochybením prokázala svou životaschopnost a způsobilost být i nadále funkčním nástrojem konstituujícím právní i politické principy života naší společnosti.
Ústavou v širším slova smyslu není jen vlastní text tohoto dokumentu, text ústavních zákonů, judikatura Ústavního soudu, ale i v průběhu let vznikající ústavní zvyklosti. Pokud spojíme pojem Ústavy s ústavností, pak nelze do této kategorie nezahrnout též činnost zákonodárnou včetně normotvorné činnosti veřejné správy, ale i aplikační činnost veřejných orgánů a samozřejmě i soudů. Při vědomí souvztažnosti Ústavy s uvedenými skutečnostmi by její změna musela být odůvodněna mimořádně silnými důvody.
Dle mého mínění žádný takový důvod dosud formulován nebyl, a proto se mi případné změny Ústavy nejeví ani naléhavé, ani dostatečně přesvědčivě zdůvodněné. Nedostatky nižšího řádu mohou být odstraněny výkladem, formováním ústavních zvyklostí, v nezbytných případech dílčími novelami, ovšem jen pokud budou pociťovány jako zcela nezbytné. Jednoznačně dávám přednost stabilitě, podpořené trváním a vytvořením ústavní tradice. K zásadním koncepčním změnám Ústavy nenacházím přesvědčivé důvody. Nové otevření již jednou uzavřených otázek by ničemu a nikomu nemohlo být ku prospěchu. Stálost Ústavy je mimořádnou hodnotou.
____________________________________________________________
Jiřina Rippelová, senátorka ČSSD: Neměnit
Po poslední více než tři roky, kdy zastávám funkci předsedkyně senátní komise pro Ústavu ČR a parlamentní procedury, si ve vztahu k Ústavě ujasňuji priority. Má být naší snahou spíše něco prosadit, tedy v Ústavě změnit, nebo naopak zabránit prosazení návrhů jiných, resp. cizích? Otázka je to do určité míry akademická, protože poměry v obou komorách nenasvědčují tomu, že by bylo možné jakékoli ústavní změny snadno provést. Přesto je třeba si ji klást, protože síla politických stran může ve velmi krátké době situaci změnit.
Prozatím dospívám k názoru, že význam má obojí, tzn. jak prosazování, tak i bránění. Nejsem jistě sama, kdo má dojem, že naše Ústava se v praxi vcelku osvědčila a ve svých základních rysech je dobrá. Nemyslím tudíž, že by bylo nutné, ji nějak zásadně přepisovat. Z toho důvodu je racionální některým změnám bránit. Jinou věcí ovšem, zda by onen pozitivní základ nesnesl vylepšení či mírné korekce, což je důvod, proč se případně pokoušet něco změnit. Přesnější však je spíše říci, že jde o přemýšlení, na jehož konci může, ale také nemusí, být formulace návrhu dílčí změny.
Když procházím různé podkladové materiály, ale i hotové připravené návrhy naší komise, nemám pocit, že by v Ústavě bylo něco, co je někým považováno za slabinu, a přitom se o tom důkladně nedebatovalo. Pokud takový námět nebyl přetaven v text možné změny, stalo se to proto, že bylo preferováno řešení postupem ústavních orgánů, tedy ústavní praxí, případně byla změna shledána nežádoucí. Téměř jakákoliv ústavní změna s sebou totiž nese silný politický náboj v podobě artikulace představy o tom, co by mělo být jinak než je. To však samozřejmě může vadit těm, kteří Ústavu měnit nechtějí, protože považují její stabilitu za hodnotu o sobě, případně jim vyhovuje ve stanovené podobě, ale stejně tak to bude vadit zastáncům změny jinak formulované.
Nejvhodnější by snad bylo připravit jediný komplexní návrh, v němž bychom řešili vše, co je považováno za nedostatky Ústavy. Sporné ovšem je, zda bychom se shodli i na pouhém vymezení toho, co nedostatkem je. Někomu se může zdát svrchovaně nešťastné, jak obtížně lze rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Pro jiného ovšem totéž může být správné nebo výhodné. Občas se mluví o vhodnosti doplnit do Ústavy všemožné lhůty. Pokud ale neupravíme následek jejich marného uplynutí (když někdo něco neudělá, má se za to, že souhlasí, případně rozhodování přechází na někoho jiného), nemá to valný smysl. Nejen senátorům může připadat riskantní, když jsou důležité zákony provádějící Ústavu při rozvedení postavení Ústavního soudu, obecných soudů, České národní banky nebo Nejvyššího kontrolního úřadu v disposici 101 poslanců, kteří mohou při novelizaci těchto zákonů přehlasovat případná veta Senátu a prezidenta republiky.
Mám zkrátka dojem, že bez silného tlaku se na ústavních změnách neshodneme, což ale ve většině případů nakonec nijak nevadí. Mluvím-li o tlaku, myslím tím třeba silnou vůli být členy NATO a EU, která se promítla do významných změn ústavního pořádku. Stejně tak ale tlakem může být poptávka politických stran, které mohou mít zájem na rychlém provedení určité změny, obvykle nějak usnadňující běžný politický provoz. Bylo by samozřejmě pěkné mít pro takový případ připravený promyšlený návrh změny. Bude však vyhovovat aktuálnímu záměru, víme-li, že vlastně nemůže být politicky neutrální? Eventuálnímu pokušení politických stran postupovat ad hoc by se dalo čelit jen tak, kdyby bylo zřejmé, že úspěšné budou jen promyšlené návrhy; to je ostatně jeden z účelů existence Senátu. Obstojíme v tom ale?
Jistě bych mohla vyjmenovat řádku námětů ke změně Ústavy. Zkušenost mne však vede ke skepsi. A to nejen stran úspěšnosti, ale i stran toho, jsou-li opravdu vždy k lepšímu. Ústavní kultuře více svědčí náročnější postup: žít s Ústavou a podle Ústavy, rozvíjet ji praxí a zákony (třeba tím tzv. stykovým). Ke změnám bychom měli přistupovat jen tam, kde není zbytí. Vidět je to třeba na dlouholetém tématu našeho zájmu, tedy pravidlech zákonodárného procesu. Vedle možných mírných posunů ústavních je velmi mnoho možné zlepšit na úrovni jednacích řádů – moc se nám tu však nedaří.
_____________________________________________________________
Petr Mach, předseda SSO: Zastavení zadlužování
Inspirováni teorií konstituční ekonomie nositele Nobelovy ceny Jamese Buchanana a inspirováni úspěšnou aplikací ústavních fiskálních limitů, které existují v řadě zemí, navrhuje Strana svobodných občanů ústavní zákon o rozpočtové kázni, který by ztěžoval vládám přijímat deficitní rozpočet.
Svobodní též navrhují po vzoru Švýcarska omezit možnost zvyšovat daně třípětinovou ústavní většinou. Jinými slovy, každý návrh zákona, který by představoval zvýšení sazeb daní, by musel projít třípětinovou většinou.
Svobodní jsou přesvědčeni, že současný systém nepřímé demokracie bez ústavních omezení vede k trvalému omezování svobody, zvyšování daní a zadlužování.
Pokračování zadlužování státu je neúnosné. Úroky z dluhů tvoří jednu z největších výdajových položek státního rozpočtu. Kdyby v minulosti nedocházelo k hospodaření státu na dluh, mohly by být daně a rozpočet každoročně o bezmála 50 miliard korun nižší. Tolik ročně činí úrokové platby.
Návrh ústavního zákona směřující k omezení možnosti zadlužovat stát byl již dříve neúspěšně předkládán trojicí poslanců Klaus, Tlustý, Kocourek - navrhuje se v něm, aby rozpočet navrhovaný se schodkem do 2 % HDP byl schvalován prostou většinou přítomných poslanců, rozpočet s deficitem 2-3 % HDP kvalifikovanou většinou (101) všech poslanců a rozpočet se schodkem nad 3 % HDP kvalifikovanou třípětinovou většinou. Takovýto zákon neznemožňuje zadlužení země v případě války či mimořádné přírodní katastrofy - v takovém případě se snadno najde shoda mezi vládou a opozicí. Nutná ústavní většina ale vede vládu k rozpočtové disciplíně v normálním období.
_____________________________________________________________
Zdeněk Koudelka, Právnická fakulta MU: Přímá volba prezidenta
Pokud hovořit o změně ústavy, pak o posílení vlivu občanů na politické rozhodování zavedením referenda a přímé volby prezidenta. Dnešní způsob volby prezidenta je chybný. Nikoli proto, že ho volí Parlament, ale pro konkrétní způsob volby, který vychází z nesmyslného předpokladu, že mezi sebou soupeří kandidáti Poslanecké sněmovny a Senátu, ne kandidáti politických stran. Za 1. Československé republiky byly též nepřímé volby prezidenta v parlamentu, ale systém byl jednoduší a vedl k zvolení prezidenta v jedné volbě. Neboť v případě rovného výsledku byl vylosován po 2. kole. V 2. kole se nepřihlíželo k hlasům nevolících členů parlamentu a k prázdným volebním lístkům. Bohužel dnes náš volební systém generuje opakování voleb taktizováním těch, kteří odevzdávají prázdné lístky a zákon ani nestanoví nutnost tajné volby.
Zavedení přímé volby prezidenta se občas zpochybňuje tvrzením, že jsme parlamentní republikou, proto má být prezident volen parlamentem, jinak by musel být rozšířen rozsah jeho pravomocí. Ovšem srovnáme-li ústavní systémy, tak to neplatí. Rozsah práv orgánů nezávisí na způsobu jejich ustavení. V Evropě jsou prezidenti voleni přímo občany v mnoha parlamentních republikách a jejich pravomoci jsou slabší než u našeho voleného parlamentem. Je to např. prezident rakouský či irský. Naopak prezident americký je volen nepřímo skrze volitele, ale má velmi silné postavení. O USA se traduje, že prezident má přímý mandát voličů, není to však pravda. Jen není volen parlamentem. Voliči volí zvláštní volitele a ti teprve prezidenta. Obvykle je znám výsledek po zvolení volitelů, protože dopředu deklarují svou podporu určitému prezidentskému kandidátu. Občas se však stane, že zvolený kandidát získá více volitelů, byť měl méně hlasů voličů - v přímých volbách by neuspěl. Stalo se tak i r. 2000, kdy republikáni G. W. Bushe získali méně hlasů voličů, ale více volitelů než demokraté. Volitelé jsou totiž voleni za jednotlivé státy a v naprosté většině států většinovým způsobem a tak těsné vítězství republikánů na Floridě vedlo k tomu, že získali všechny volitele za Floridu. Americký systém je prezidentský, protože prezident plní i roli premiéra, nikoliv dle způsobu jeho volby.
Že stupeň pravomocí a způsob volby spolu nesouvisí, dokládají státy, které zavedly přímé volby prezidenta aniž posílily jeho pravomoci. Stalo se tak na Slovensku, kdy dokonce při zavedení přímé volby bylo postavení prezidenta oslabeno omezenou kontrasignací, které prezident volený v parlamentu nepodléhal. Ve Francii generál Charles de Gaulle zavedl silné postavení prezidenta v roce 1958, jenž byl volen nepřímo zvláštní skupinou volitelů. Teprve o sedm let později došlo k přímé volbě francouzského prezidenta aniž se jakkoliv měnily jeho pravomoci. I monarcha má různé pravomoci, byť mandát je dán stejným principem dědičností. Švédský král je slabý, belgický král či lucemburský velkovévoda mají silnější postavení. To platí i pro jiné orgány. Ústavní soudy mají zhruba stejné postavení v Evropě, i když někde jsou jmenovány, jinde voleny a někde jsou tyto principy kombinovány.
Se zavedením přímé volby se nemusí měnit pravomoci prezidenta. Je jen možné zvážit šestileté funkční období prezidenta tak, aby se volby konaly vždy s volbami senátorů, což zvýší volební účast při volbách senátorů a výrazně zlevní prezidentské volby. Při předčasném ukončení mandátů by pak prezidenta mohl na zbytek funkčního období zvolit Parlament.
____________________________________________________________
Jan Kysela, Právnická fakulta UK: Změnit je možné leccos, ale je pro to pádný důvod?
Nemyslím, že je nezbytně nutné Ústavu ČR změnit. Po mém soudu je v zásadě dobrá a úspěšná, snad jen v některých ohledech nedotahuje do důsledků svou konstitučně-liberální orientaci, tedy orientaci na rozdělení a vyvážení mocí. To se však může z větší části „napravovat“ interpretací a aplikací ústavními orgány, tj. nejen Ústavním soudem, ale i Parlamentem, prezidentem republiky nebo vládou. Žádná ústava totiž není jen holým textem; vždy jde též o obal složený z různých významových vrstev, dodaných k textu právě praxí (živá ústava). Takové pozvolné přizpůsobování se ústavy zachovává hodnotu její stability a současně se vyhýbá založení rozporů a nových chyb. Problémem samozřejmě je, pokud jednotlivé ústavní orgány interpretují základní ideové směřování ústavy, resp. definici svých rolí výrazně odlišně od těch ostatních. V takovém případě může docházet místo evolučního dotváření ústavy ke konfliktům.
Zatímco upřesňování ústav je možné ponechat ústavní praxi, zásadnější změny (revize) v postavení ústavních orgánů a modelech jejich vzájemných vztahů je zřejmě tématem pro ústavodárce (ústavního zákonodárce). Podle mého názoru trpí český ústavní systém relativně slabým postavením vlády, a to jak v ohledu ústavním (právním), tak i v ohledu politickém. Za účelné bych proto považoval přemýšlet o možnostech posílení vlády, především vůči Poslanecké sněmovně, jež je u nás značně autonomním a individualizovaným tělesem. Jedním z klíčových opatření by mohl být návrat k původní koncepci institutu rozpouštění sněmoven, tj. ke koncepci funkcionálního protějšku parlamentního oprávnění vyslovit nedůvěru vládě. Pokud by vláda měla vliv na ne úplně složité rozpuštění Poslanecké sněmovny, mohlo by to posílit její roli vůdce parlamentní politické většiny, která by tak byla více tlačena k loajálnímu podporování vládní politiky. Již méně významné, ale užitečné, je v tomto ohledu konstruktivní vyslovení nedůvěry vlády; naproti tomu značný potenciál se skrývá v jednacích řádech obou komor (např. přednost vládních návrhů atd.).
Ústavní posílení vlády však splní jen část očekávání, nebude-li vláda silná politicky, tj. svou odvahou a politickou podporou. To by mohlo vést k debatě o volební reformě, jejíž parametry sice neznám, každopádně je však stále podřazuji ústavní charakteristice „zásad poměrného zastoupení“. Zátěžovou zkouškou budou blížící se volby. Změní-li stranický formát Poslanecké sněmovny, tzn. počet a velikost frakcí, zvýší se počet koaličních variant a volební reforma nejspíše nebude vážným tématem. Ovšem při prolongování politické slabosti vlád by bylo účelné zamýšlet se jak nad větší proporčností volebního systému, tak naopak i nad jeho modifikací v podobě tzv. posílení většinových či integračních prvků. Úplně bez významu by nebyly ani „jen“ úpravy značné disproporce mezi velikostí volebních krajů, potažmo odstranění tzv. sčítacích volebních klauzulí pro předvolební koalice. Právě koalice menších stran by mohla změnit zavedený sněmovní formát, a tím usnadnit koaliční vládnutí. Limitem volebního inženýrství nicméně je, že sociálně poměrně homogenní česká společnost je zjevně politicky rozdělena. S tímto faktem by měla být politická reprezentace schopna žít; koneckonců to odpovídá i funkčnímu modelu konsensuální demokracie, jemuž je Ústava ČR blízká.
Silnější vláda (se svou sněmovní většinou) by byla schopna efektivněji řídit zákonodárný proces, jakož i čelit případné mocenské expanzi prezidenta republiky.
Pakliže by se Ústava měla měnit z důvodu srovnatelného s tím výše uvedeným, bylo by pochopitelně racionální spojit to s analýzou skutečných či domnělých problémů ústavního textu i praxe. Málo funkčními se totiž mohou ukázat instituty, na něž obvykle nemyslíme, ale až myslet začneme, může být na opravování pozdě. Jde zvláště o některé prvky bezpečnostního systému, konkrétně o role rozhodovatelů: je např. úplně šťastné, aby o válečném stavu v případě napadení státu rozhodoval dvoukomorový Parlament, jehož členové se teprve musejí sjet z různých koutů republiky? Pravděpodobnější však je, že taková důkladná analýza nám spíše umožní následně hodnověrněji tvrdit, že za ten či onen lapsus nemůže Ústava, nýbrž určitý aktér.
____________________________________________________________
Joch Roman, ředitel Občanského institutu: Posilme senát
Osobně bych rád viděl změnu Ústavy, která by zrovnoprávnila Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR a Senát Parlamentu ČR v tom smyslu, že na přijetí jakéhokoli zákona kromě zákona o státním rozpočtu by byl nutný souhlas jak Poslanecké sněmovny tak i Senátu (jinými slovy, Sněmovna by nemohla přehlasovat veto Senátu).
Ale jsem si vědom, že tento můj konkrétní návrh na změnu Ústavy by mohl mít za následek otevření Pandořiny skřínky desetitisíců dalších ústavních změn od tisíců dalších lidí. Proto jsem ochoten velkodušně na svou preferovanou změnu Ústavy resignovat výměnou za přijetí tohoto jediného ústavního zákona:
„Ode dne přijetí tohoto ústavního zákona je na dobu příštích sto let jakákoli změna Ústavy ČR nepřípustná.“